Katechismus: Strašák nebo pomoc v životě? (4. díl)
Jeden katechismus z roku 1777 začíná v úvodu otázkou: „Co znamená katechismus?“ A odpovídá na tuto otázku takto: „Katechismus znamená vyučování v křesťanskokatolickém učení v otázkách a odpovědích, a tak se jmenuje také kniha, ve které je toto vyučování tímto způsobem obsaženo.“ V této, pro období osvícenství typické odpovědi je forma otázek a odpovědí nahlížena jako takřka typický znak katechismu. Toto stanovisko zastupoval v roce 1987 ještě i německý učitel náboženství a autor mnoha katechetických publikací Alfred Läpple. V protikladu k tomu dokázal již v roce 1912 Vilém Pichler, že katechismus, který není sestaven z pouhých otázek a odpovědí, ale z učebních úseků, v žádném případě nenaráží proti církevním zásadám. Tento poznatek následovalo mohutné množství zástupců pastorálního a katechetického odborného světa.
Že byly katechismus a schéma otázek a odpovědí čím dál více spojeni, ilustruje následující srovnání: Velký katechismus sv. Petra Canisia (1555-1558) byl myšlen pro studenty na univerzitě a obsahoval 213 otázek. Skoro o 400 let později sestával v Jižním Tirolsku zavedený rakouský katechismus pro žáky od Jakoba Aufderklama z 877 otázek! Jestliže byl v průběhu přibližně půl století katechismus typu otázek a odpovědí nejčastěji se vyskytující formou, tak dnes přece jen víme, že forma otázek a odpovědí je jen jednou z mnoha možností ztvárnění katechismu. Odpovídá tím více povaze katechismu, čím více nejsou otázky pouhým didaktickým členícím prostředkem, ale zachycují pravé otázky čtenářů. Od 18. století se ale stávaly otázky katechismu spíše pouhými „podněty“ k odpovědím a nakonec byli stále abstraktnějšími. V době sv. Petra Canisia a také v Luterových katechismech byly věty katechismu silně konkrétní a navíc leckdy fundované názornými biblickými citáty. Katechismus byl mnohokrát téměř synonymicky spojen s biflováním otázek a odpovědí a suchými, životu vzdálenými indoktrinami. To vedlo k tomu, že od roku 1960 se tomuto výrazu v katechetice často dokonce vyhýbali a knihy, které ve školství převzali jeho funkce a úkoly, přepisovali slovy „věřit – žít - jednat“ nebo uváděli „katechismus“ jen jako vedlejší titul („Poselství víry“) nebo podnadpis („Základ víry“) nebo jej mimo jiné nahrazovali „knihami o víře“, popř. ho zcela ze školního vyučování náboženství eliminovali. A to i přesto, že od ‚Mnichovské metody‘ a ‚Vídeňské metody‘ jako ovoce formálně katechetického obnovení v polovině 20. století byla v knihách forma otázek a odpovědí dávno nahrazena „učebními úseky“ a odpovídajícími příručkami – např. „Zelený katechismus“ - všechno ostatní bylo suché, indoktrinující biflování.
Staletá, především od období katechismů 18. století uskutečňovaná symbióza katechismů se suchou metodou otázek a odpovědí ukázala náboženské obsahy knihy v takové formě, která byla často všechno jiné než přitažlivá a oslovující. Nesmíme ovšem v této souvislosti přehlédnout dvě věci:
• V době katechismů formou otázek a odpovědí mělo učení se zpaměti v celkovém
vzdělávání úplně jiný význam než v současné době. Otázky a odpovědi v katechismech je tedy nutno chápat s ohledem na memorování odpovědi a jejího dotazu.
• Celé vyučování ve školách a farnostech bylo v Rakousku až do období po 2. světové válce mnohem silněji než v současné době zaměřeno na systematické shrnutí učební látky. Oproti tomu je dnes v mnoha předmětech projektovým vyučováním dáván důraz spíše na exemplární výběr jednotlivých témat. Velké systematické spojitosti tím nabývají jiného významu. Ve školách však práce s katechismem zpravidla vyžaduje práci ve větším časovém úseku, žáci jsou ale projektovým vyučováním nastaveni spíše na krátká, časově a tématicky ohraničená témata.
Zkušenosti a soudy o katechismu nacházíme v každé době a to může být
důvodem, proč v katolické oblasti stále znovu nalézáme odmítání a předsudky vůči
katechismům. Leží to v podstatě katechismu nebo ale v tom, že se nenašla jeho správná forma, jazyk a ztvárnění? Exaktní vysvětlení takových otázek si budou muset příslušní odborníci (náboženská pedagogika a katechetika) v blízké budoucnosti klást častěji. Odpovídající snahy už od doby osvícenství a na počátku 20. století v posledních desetiletích nadále utichly.
Dosud se katolická církev stále znovu snažila zlepšit to, co se ve starých katechismech ukázalo nutné zlepšit a skrze „nové“ katechismy vložit pohled na celek jejich poselství do nových forem. Že přitom není zanevřeno na všechny formy provedení a metodické pomůcky, což se dělo už v dřívější době, je jistě smysluplné. Také pro metodické otázky a způsoby provedení platí biblické pravidlo: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte.“ (1 Sol 5,21) Ve světle takového zkoumání se může
také forma otázek a odpovědí ukázat jako užitečná. Zejména tehdy, když není
jediným prostředkem provedení textu, ale je doprovázena a doplněna vyprávěním,
obrázky, citáty z Bible atd. a pokud dbáme na to, jaké (kladení) otázek je danému
obsahu a účelu přiměřené. Prioritou by měly být „pravé“ otázky adresátů. Otázky nesmějí roztříštit pohled na výpovědní jednotku a nesmějí být pouhým nástrojem dotazování. Jen dokud jsou vhodné a pomáhají zprostředkovat obsah, poselství, o které jde, jsou na místě.
Také YOUCAT 2011 je vytvořen ve formě otázek a odpovědí. A leckdy je zřetelná
snaha zachytit „pravé“ otázky mladých lidí. Tím je YOUCAT pozoruhodným pokusem
nabídnout mladým lidem obsah víry v tradiční formě, která ale koresponduje s otázkami dnešního člověka po smyslu, hodnotách a cílech života. Chce tím s pohledem na náš původ a na prameny naší víry pomoci k její živosti a jejímu uskutečňování v přítomné době, a tak být také mostem k budoucnosti. Zda to v ‚řeči
katechismu‘ (otázky a odpovědi) mladí křesťané přijmou, ukáže budoucnost. Bude to záležet i na tom, zda dospělí v církvi při tomto procesu osvojování budou stát svým bratrům a sestrám po boku. Přitom je také velmi důležité, aby dospělí pozorně a s ochotou pomoci naslouchali úsudku mladých křesťanů o YOUCATu – jak říká benediktinské pravidlo ve 3. kapitole: “Pán často zjevuje svým učedníkům, co je nejlepší.“
Autorem textu je: Edgar Josef Korherr
Z německého originálu přeložily Dominika Glacová, Marie Lhotová, Klára Hýblová, Eva Slaninová
Dr. Edgar Josef Korherr (*1928) je rakouský univerzitní profesor katechetiky a pedagogiky na univerzitě Karla Franzense v Grazu.
Bylo by dobré vysvětlit , jak je stanovena skutečná hranice mezi věkem mládežnickým a dospělostí. Mnozí z naší "mládeže" mají přece už za sebou maturitu - tedy zkoušku dospělosti. Mám pocit, že pan profesor Korherr většinu z nás pokládá za nedospělé, kteří potřebují zvláštní režim k pochopení toho, co nám předkládají naši kardinálové z Říma, vedení svatým otcem, v té "nesrozumitelné, velké a tlusté modré knize" (KKC), psané snad jen pro dospělé, byť dostupné v jazyce českém. Stejně jako on jsem zvědav také já, jakému výslednému úsudku mladých křesťanů bude podroben YOUCAT, byť psaný formou stručných otázek a odpovědí a to nejen česky, ale i v každému srozumitelné angličtině. Zatím jsem kromě Majkiii mnoho komentářů k Youcatu, nebo k těm několika otázkách z něho položených na Signálech nečetl. A to ani tehdy, když jsou doloženy citáty z Písma svatého.
Není to tak jendoduché.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.